Vliv italštiny

Italština je oficiální jazyk v Itálii a v EU a minoritní jazyk v dalších dvou zemích EU. Vedle němčiny, angličtiny a španělštiny je italština jedním z nejrozšířenějších jazyků EU. Přestože se nestala mezinárodním jazykem (jako je angličtina, francouzština nebo španělština), její použití se rozšířilo do rozlehlé oblasti Středozemního moře a je považována za jeden z nejpopulárnějších cizích jazyků na světě. Italština je přímo nezbytná pro historiky umění a hudebníky (především pro operní zpěváky). Tento jazyk má pevné místo i v oblasti mezinárodní gastronomie na celém světě. Italština ovlivnila téměř všechny jazyky světa, především ve výše zmíněných oblastech. Slova jako sfumato, fresco, villa (v umění a architektuře), concerto, ballerina, allegro, baritone (v hudbě), motto, novel, notturno (v literatuře) nebo spaghetti, espresso, pizza, pasta, ale také zero, lava, volcano a neutrino (ve vědě) jsou některými z tisíců slov, které pronikly do všech evropských jazyků. Svědčí to o nesporné dominanci italské kultury v evropské historii, a to od dob Římské říše přes renesanci až po současnost. Francouzština převzala z italštiny přibližně 3 000 slov. Italština měla značný vliv na francouzská, chorvatská i slovinská nářečí, maltština rovněž obsahuje množství slov italského původu. Je třeba také připomenout důležitý fakt, že italština je pracovním jazykem Vatikánu a celého katolického světa.

Gramatika

Italština ztratila latinské pády s výjimkou osobních zájmen: (io, me – já, mně). Italština používá 2 gramatické rody, shoda se vyskytuje mezi členy, přídavnými a podstatnými jmény. Rod může být vyjádřen členem nebo zakončením slova: un ragazzo buono (dobrý chlapec), una ragazza buona (dobré děvče). Typickým jevem při ohýbání členů je kontrakce členů a předložek: del, dello, dell‘, dei, degli, della, delle atd.

V italštině nevznikají nová slova skládáním. Typický slovosled italštiny je slovosled typu SVO, přičemž přídavná jména obvykle následují za podstatnými jmény: una casa grande (velký dům).

Slovesa se časují podle osoby a čísla ve shodě s podmětem. V italštině je množství nepravidelných sloves. Pravidelná slovesa se ​​rozdělují do 3 (4) skupin podle koncovek v infinitivu (-are, -ere, -ire, (-isco): parlare, credere, partire, finire, finisco). Následující tabulka nabízí přehled časování pravidelného slovesa z 1. skupiny:

Italské dialekty a jazyky v Itálii

Jazyková rozmanitost Itálie je ve skutečnosti větší než v ostatních zemích, kde se používají románské jazyky. Standardní italština je v mnohých ohledech příbuznější španělštině nebo portugalštině než piemontštině nebo neapolštině. Piemontské dialekty se některými rysy přibližují spíše provensálštině a francouzštině než samotné italštině. Ostatní hlavní místní jazyky – benátský, emilianský, romagnolský, lombardský, janovsko-ligurský, neapolský, sicilský – se nezávisle vyvinuly z lidové latiny, a proto jsou označovány jako dialekty latiny, ne jako dialekty toskánské italštiny, která je základem standardní italštiny. Je tedy přesnější mluvit o italských jazycích, ne o dialektech, protože každý místní jazyk má své dialekty a některé mají dokonce i vlastní psanou podobu a bohatou literaturu.

Toskánština se považuje za „nejčistší“ italský dialekt, protože se nejvíce přibližuje původní nebo klasické latině. Za nejvlivnější jazykovou formu se v současnosti považuje Lingua toscana in bocca Romana (toskánský jazyk v římských ústech). Ale až v 19. století se toskánský jazyk rozšířil natolik, že se stal jazykem nového národa. Sjednocení Itálie v roce 1861 mělo nesmírný význam nejen pro politickou scénu, ale vyústilo také do významné sociální, ekonomické a kulturní proměny. S povinnou školní docházkou rostla míra gramotnosti, mnozí se vzdali rodného dialektu ve prospěch národního jazyka nebo si vytvořili místní variantu standardního jazyka (tzv. italiano popolare) ozvláštněnou lidovými výrazy.

Zdroj: Wikimedia Commons