Úvod

Esperanto vzniklo díky polskému lékaři a filologovi Ludvíku Lazaru Zamenhofovi, který se při tvorbě gramatiky inspiroval evropskými jazyky. Slovní zásoba čerpá především z románských jazyků, přestože v ní najdeme i slova germánského a jinojazyčného původu. První učebnice esperanta se objevila v roce 1887. Tento nově vytvořený jazyk vzbudil u lidí zájem, čímž začal přirozený proces vývoje esperanta v rámci komunit, které ho používaly v různých prostředích. Nově vzniklý jazyk podmínil i vznik nové kultury. O dvě desetiletí později se už našly první děti, s nimiž rodiče komunikovali v esperantu, první rodilí mluvčí esperanta. Esperanto vzniklo s cílem komunikovat na mezinárodní úrovni, později se kreolizovalo a dnes je jazykem diaspory lidí hovořících tímto jazykem.

Základ slovní zásoby představují slova indoevropských jazyků. Cílem tvůrce bylo vybrat slova, která se dají jednoduše naučit. Gramatika esperanta má aglutinační rysy, podobně jako turecké a ugrofinské jazyky, a zároveň rysy izolačních jazyků, jako je mandarínská čínština a vietnamština, tj. jeden morfém může představovat jedno slovo. Gramatika esperanta je velmi pravidelná, nová slova vznikají spojováním kořenů slov a přibližně čtyřiceti afixů (např. z kořene slova san- (zdravý) se dá vytvořit: malsana („nemocný”), malsanulo („nemocný člověk”), gemalsanuloj („nemocní lidé obou pohlaví”), malsanulejo („nemocnice”), sanigilo („medicína”), saniĝinto („osoba, která se zotavila”), sanigejo („místo na léčení”), malsaneto („lehká nemoc”), malsanego („vážná nemoc”), malsanegulo („velmi nemocný člověk”), sanstato („zdravotní stav”), sansento („zdravotní stav”), sanlimo („zdravotní omezení”), malsankaŭzanto („patogen”), kontraŭmalsanterapio („terapie na vyléčení nemoci” atd.). Základní slovní druhy (podstatná jména, slovesa, přídavná jména a příslovce) mají přesně dané koncovky, proto se dají jednoduše rozeznat. Pravidelnost esperanta pomáhá při rychlém osvojování si tohoto jazyka a jeho schopnost neustále vytvářet nová slova z něj dělá jeden z nejproduktivnějších jazyků. Neomezená produktivita slov v esperantu umožňuje pojmenovat v podstatě všechny nové nebo potenciální entity. Pokud by se v esperantu napsal román o fiktivních Marťanech, kteří mají tvar stolu, mohli by se nazvat tablo („stůl”), tablino („žena stolu”), tablido („potomek stolu”) apod. Pokud bychom chtěli pojmenovat zařízení, které zjednodušuje sexuální život, mohli bychom ho nazvat sekssimpligilo („zjednodušovač sexuálního života”); člověk, který chodí pozpátku, by mohl být (inversmarŝanto („pozpátku-chodící”); lék na dogmatismus (maldogmigilo „oddogmatizovač”), atd.

Historie

Gramatika

Všechna podstatná jména jsou zakončena na -o: tabl-o (stůl), lamp-o (lampa), hom-o (člověk).

Všechna přídavná jména jsou zakončena na -a: bela (krásný), granda (velký), malgranda (malý).

Všechna slovesa v infinitivu jsou zakončena na -i: havi (mít), iri (jít).

V přítomném čase jsou slovesa zakončena na -as: mi manĝas (já jím), li manĝas (on jí), ili estas (oni jsou), mi estas (já jsem), ŝi estas (ona je).

Koncovka minulého času je -is: li lernis (učil se), ili estis (byli), homo estis (muž byl), li manĝis (jedl).

Koncovka -os vyjadřuje budoucí čas: mi lernos (naučím se), Marko sidos (Marko si sedne).

Kromě nominativu existuje pro podstatná jména, přídavná jména a zájmena i akuzativní koncovka -n v jednotném i množném čísle: (Mi vidas aŭton. Aŭton mi vidas. = Vidím auto.)

V esperantu se uplatňuje volný slovosled.

Množné číslo se vyjadřuje koncovkou -j, která následuje po koncovkách -o nebo -a: (libro = kniha, libroj = knihy).

V esperantu se slova tvoří pomocí přibližně čtyřiceti předpon a přípon, např. přidáním předpony mal- se tvoří slova s opačným významem: bona (dobrý) – malbona (špatný), bela (krásný) – malbela (škaredý).

Přípona -ul označuje osobu: grandnazulo = osoba s velkým nosem. Předpona -in označuje ženu: grandnazulinoj = ženy s velkým nosem.