Úvod

Chorvatština je jazyk velmi blízký srbštině, bosenštině a černohorštině. Literárním jazykem s několika místními variantami se stal v 15. století, současnou podobu (s malými odlišnostmi) získal v 19. století.

V 19. století převládala snaha sjednotit jihoslovanské jazyky a vytvořit jeden společný jazyk. Z tohoto důvodu byly pro srbštinu a chorvatštinu vytvořeny velmi podobné jazyky, a proto během většiny 20. století se tyto jazyky často označovaly za jeden jazyk s názvem srbochorvatština (resp. chorvatosrbština). Černohorštinu s její specifickou intelektuální slovní zásobou a terminologií je možné považovat za variantu srbštiny, i když má mnoho osobitých charakteristických vlastností. Je těžké vymezit, co je standardní bosenština, je ale jisté, že stojí na pomezí srbštiny a chorvatštiny a má několik variant, též je nejbliší k černohorštině. Všechny zmíněné jazyky jsou si navzájem srozumitelné. Rozdíly se vyskytují především v odborné terminologii téměř ve všech oblastech. Chorvati a Srbové mají značně rozdílnou slovní zásobu v oblasti matematiky, biologie, práva nebo gastronomie. Zjevné rozdíly jsou i v psané formě: Srbština a černohorština může být zapsána latinkou nebo cyrilicí, chorvatština a bosenština jen latinkou.

Slovanské jazyky se dělí na 3 skupiny: západoslovanské (polština, čeština, slovenština, lužická srbština, kašubština a severní slovinština), východoslovanské (ukrajinština, běloruština, ruština a rusínština) a jihoslovanské (slovinština, chorvatština, srbština, černohorština, bosenština, makedonština a bulharština).

„Tabulka z Bašky“ (Baščanska ploča) datovaná přibližně do roku 1100

Nářečí

Chorvatská nářečí se rozdělují do 3 skupin: štokavština, kajkavština a čakavština. Literatura vznikala ve všech dialektech, ale převážně ve štokavštině, která tvoří základ spisovné chorvatštiny.

• Čakavsko narječje
• Kajkavsko narječje
• Štokavsko narječje

Zdroj: Wikimedia Commons

Gramatika

Gramatika chorvatštiny je složitá, podobně jako gramatika ostatních slovanských jazyků. Má kategorii čísla (jednotné a množné), pádu (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál) a rodu (mužský, ženský a střední). U podstatných jmen rozlišujeme 7 pádů, 2 čísla a 3 rody, proto musíme brát do úvahy 42 potenciálních tvarů paradigmatu. U sloves se uplatňuje kategorie času (přítomný čas, 2 budoucí časy, imperfektum/aorist, perfektum, předminulý čas), čísla (jednotné a množné), osoby (já, ty, on/ona/ono v singuláru a my, vy, oni v plurálu). U sloves se určuje i vid (dokonavý a nedokonavý), přičemž je třeba ovládat vidové zařazení každého slovesa, protože i na něm závisí příslušnost slovesa do časovacího vzoru, např. skočiti (skočit) a skakati (skákat).

Mnohá frekventovaná slovesa mají nepravidelné časování se zvláštními zakončeními. Specifickým rysem jsou i hláskové změny ve slovech (asibilace, palatalizace apod.). Podobně jako je složité skloňování podstatných jmen, složité je i skloňování přídavných jmen a zájmen. Přídavná jména mohou být určitá a neurčitá.