Klasifikace jazyků, typologie
„O jaký druh jazyka jde?“
„O jaký druh jazyka jde?“
Lingvistická typologie studuje a klasifikuje jazyky na základě několika strukturních vlastností. Zařazuje jazyky do větších skupin podle způsobu, jakým používají zvuky, podle morfologických vlastností, které se v jazyce uplatňují nebo neuplatňují, a podle toho, jak jsou běžně uspořádána slova ve větě v daném jazyce (podle typu slovosledu). Některé vlastnosti jsou společné pro několik nepříbuzných jazyků světa. Z faktu, že nějaké jazyky sdílejí tutéž vlastnost, automaticky nevyplývá, že tyto jazyky jsou příbuzné.
Častý způsob klasifikace jazyků se zakládá na určení nejtypičtějšího slovosledu subjektu (S), verba (slovesa) (V) a objektu (O), např. ve větě „Kočka žere rybu” („The cat eats the fish”):
SVO („Kočka žere rybu“),
SOV („Kočka rybu žere“),
VSO („Žere kočka rybu“),
OSV („Rybu kočka žere”),
OVS („Rybu žere kočka“),
VOS („Žere rybu kočka”).
Angličtina je jazyk se slovosledem typu SVO, protože všechny ostatní typy slovosledu jsou v tomto jazyce nesprávné nebo mění základní význam („The fish eats the cat“ znamená úplný opak – „Ryba žere kočku“). V některých jazycích, jakým je např. i čeština, jsou všechny uvedené příklady správné, ačkoli jeden ze slovosledů je nejběžnější (konkrétně typ SVO). V jiných jazycích může být slovosled ovlivněn dalšími faktory, např. ve francouzštině se obvykle použije slovosled typu SVO, ale pokud je objekt vyjádřen zájmenem, použije se slovosled typu SOV.
Nejběžnější je slovosled typu SVO (uplatňuje se v angličtině, indonéštině, čínštině, španělštině a v tisíců jiných jazyků) a SOV (v japonštině, perštině, hindštině, turečtině a v dalších jazycích). Typ VSO je méně běžný (realizuje se ve standardní arabštině a irštině). Poslední tři typy slovosledu, ve kterých se objekt nachází před subjektem, se uplatňují v méně než 5 % jazyků. Zajímavostí je, že např. postava Yoda z filmu Hvězdné války používá slovosled typu OSV (Strong with the Force you are, but when 900 years you reach, look as good you will not; Silný se Silou jsi, ale když 900 let dosáhneš, vypadat tak dobře nebudeš).
V některých jazycích výška tónu rozlišuje význam slov. Jedním z nejznámějších příkladů je mandarínská čínština, která využívá čtyři typy tónů, kde např. slovo sī (s vysokým tónem) znamená „myšlenka“, sì (s klesajícím tónem) znamená „čtyři“ a sǐ (s mírně klesajícím a stoupajícím tónem) znamená „smrt“. Tónové jazyky se používají hlavně ve východní Asii (jiné čínské jazyky, barmština, thajština, vietnamština a další), ale také v Africe (jorubština) a Americe (navažština).
Jazyky, které nepatří k tónovým jazykům, obvykle využívají přízvuk (důraz na jedné slabice slova). V některých jazycích přízvuk připadá vždy na stejnou slabiku slova (na první slabiku v maďarštině, slovenštině, na poslední ve francouzštině), ale v jiných jazycích, kde je přízvuk pohyblivý, má důležitou funkci – může měnit význam slov. Angličtina a ruština mají pohyblivý přízvuk: anglické “increase” je podstatné jméno, ale “increase” je sloveso; v ruštině slovo “muka” znamená „mouka“, ale “muka” znamená „utrpení“.
Jazyky můžeme klasifikovat na základě převládajících gramatických vlastností. V jazycích analytického (izolačního) typu, jako např. v čínštině, slova se obvykle skládají z jednoho morfému (nejmenší významová jednotka jazyka), zatímco slova v syntetických jazycích se mohou skládat z více morfémů. Angličtina má jen některé znaky syntetického jazyka (např. množné číslo podstatných jmen se tvoří pomocí přípony (-s): books), zatímco skloňování je výrazným gramatickým rysem latiny, češtiny a jiných jazyků. Některé jazyky jako inuitský jazyk (mluví jím Inuité, tj. Eskymáci) se řadí k polysyntetickému typu jazyka, protože využívají velmi mnoho skloňovacích přípon, takže dokonce jedno slovo v tomto jazyce může odpovídat celé větě v jiných jazycích.
Syntetické jazyky se dělí na flexivní a aglutinační. V aglutinačním typu jazyka má zpravidla každý morfém jednu funkci a slova se mohou skládat z několika morfémů. K aglutinačním jazykům patří i turečtina, ve které např. slovo evlerimde znamená „v mých domech“ a tvoří ho následující morfémy: ev (dům), -ler (množné číslo), -im (moje) a -de (v). Ve flexivních jazycích může mít jeden afix několik funkcí – ve španělštině sufix {ó} ve tvaru {habló} („mluvil“) současně vyjadřuje minulý čas 3. osoby jednotného čísla.
Mezi těmito typy jazyků není ostrá hranice, ale také se zřídka stává, že by některý jazyk patřil výhradně do jedné z těchto kategorií.