Morfologie je část lingvistiky, která zkoumá vnitřní strukturu slov a její vztah k jejich významu.

Většina lidí si pod pojmem jazyk představuje slova. Slova však nejsou hlavním předmětem zkoumání morfologie. Gramatiky více zajímají morfémy, které můžeme definovat jako nejmenší vydělitelnou bilaterální (formálně významovou) jednotku jazykové roviny.

Každé slovo je tvořeno minimálně jedním morfémem, ale může být složené i z několika morfémů. Například v esperantu se slovo plimalboniĝintus (sloveso s významem „bylo by se to dále zhoršovalo“) skládá ze šesti morfémů.

Možná se to zdá být hodně, ale v některých jazycích mohou být slova tvořena i mnohem větším počtem morfémů.

Morfémy mohou být volné, které stojí samostatně a mohou fungovat jako slovo (např. cat, (kočka) v angličtině nebo {ahoj} v češtině), nebo vázané, které se vážou většinou na kořenový morfém a s dalšími možnými morfémy tvoří vícemorfémové slovo. Příkladem vázaných morfémů je v angličtině sufix -s vyjadřující množné číslo podstatných jmen a v češtině zakončení -y vyjadřující nominativ množného čísla neživotních podstatných jmen mužského rodu s tvrdým zakončením (hrad – hrady).

V každém jazyce se rozdělují morfémy na volné a vázané jiným způsobem. Španělské slovo {perro} (pes) obsahuje dvě vázané morfémy {perr} a -o, kde druhý morfém označuje mužský rod podstatného jména. Pokud nahradíme morfém -o morfémem -a, ​​výsledné slovo bude {perra} (fenka):

Kato znamená v esperantu kočka. Skládá se ze dvou morfémů, tj. z kořenového morfému kat- a z morfému -o, který se přidává za všechna běžná podstatná jména.

Morfémy nemají vždy stejný tvar. Fonologické varianty téhož morfému nazýváme alomorfy. Maďarský ekvivalent výrazu kočka je macska. Před přidáním koncovky -k, která vyjadřuje množné číslo, se mění délka poslední samohlásky, takže macska a macská- jsou alomorfy téhož morfému: macska + k = macskák.

Typy slov

Ve všech jazycích existují třídy slov, které se vydělují na základě jejich tvaroslovných, sémantických a syntaktických vlastností. Nazýváme je slovní druhy.

V každém jazyce se nacházejí minimálně dva typy slovních druhů, a to jmenné a slovesné, které se většinou dělí do mnoha podskupin.

Jmenné slovní druhy zahrnují:

• všeobecná podstatná jména názvy věcí, které patří do nějaké kategorie: pes, dům, přátelství
• vlastní podstatná jména: jména konkrétních lidí, zvířat a míst: Jan, Novák, Berlín
• osobní zájmena: odkazují na odesílatele (já), příjemce (ty) nebo objekt výpovědi (oni).
• ukazovací zájmena: odkazují na blízké (toto) nebo vzdálenější (tamto) objekty předmětné skutečnosti.

Kromě toho existují další typy zájmen, např. zvratná (sebe, se), tázací (kdo, co), vymezovací (nikdo), vztažná (který, která) a neurčitá někdo, něco.

Slovesa dělíme na dvě základní skupiny. Do první patří plnovýznamová slovesa, která vyjadřují činnost nebo stav, např. plavat, mluvit, myslet. Do druhé skupiny patří neplnovýznamová (pomocná) slovesa, která mají gramatickou funkci a ve spojení s plnovýznamovým slovesem vyjadřují např. slovesný čas nebo modalitu: bude pracovat, musím přijít{/ i}.

Přídavná jména{/ b} pojmenovávají vlastnosti nebo vyjadřují vztah, vydělují se jako samostatný slovní druh (v mnoha evropských jazycích) nebo se považují za podtřídu podstatných jmen nebo sloves.

Přídavná jména ve většině evropských jazyků (včetně češtiny) úzce souvisejí s podstatnými jmény, které rozvíjejí, proto mají stejné gramatické kategorie: rod, číslo a pád. V některých jazycích, např. v japonštině, se přídavná jména chápou jako podtřída sloves a jsou nositeli slovesných kategorií, např. kategorie času.

Dalšími důležitými slovními druhy jsou spojky, které spojují slova nebo věty, příslovce, které vyjadřují okolnosti děje, předložky, které vyjadřují vztahy mezi větnými členy a částice, které vyjadřují postoj mluvčího k výpovědi.

Jak se mohou slova měnit

Morfologické procesy můžeme rozdělit do dvou kategorií. Flexe (ohýbání), při které slovo nemění základní význam, jen se mění jeho gramatické funkce. Soubor všech gramatických tvarů určitého slova nazýváme paradigma. V dalším textu uvádíme paradigma esperantského slova (nomo) s významem jméno, které má dvě čísla (jednotné a množné) a dva pády (nominativ a akuzativ).

Rodilí mluvčí nepřemýšlejí ve svém jazyce v paradigmatech (což mnoha lidí, kteří se naučili cizí jazyk, překvapuje). Nicméně paradigmata se dají využít k popisu a osvojování si daného jazyka. Všechny gramatické tvary slova v sobě zahrnují lexikální jednotku nazývanou lexéma. Všechny čtyři esperantská slova z výše uvedeného paradigmatu jsou tvary té samé lexémy nomo.

Derivační změny mohou být dvojí. Prvním typem derivace (odvozování) je konverze (slovnědruhový přechod), při které se z jednoho slova stává nové slovo s jinou slovnědruhovou platností (například změna podstatného jména na sloveso, nebo na přídavné jméno, změna přídavného jména na podstatné jméno, nebo na sloveso nebo změna slovesa na podstatné jméno). V češtině je přídavné jméno {vlasový} odvozeno od podstatného jména {vlas}. Příponu {ový} jsme přidali ke kořenu slova {vlas}.

Dalším typem derivace je proces, při kterém se nemění slovnědruhové zařazení slova, dochází jen k modifikaci významu, výsledkem čehož je vznik nového lexému. V češtině se přidáním předpony {do} k slovesu {zpívat} změní význam na přestat zpívat.

Většina morfologických změn se uskutečňuje pomocí afixů, které se připojují ke kořenům slov. Mezi afixy patří prefixy (předpony), které se přidávají před kořen slova, a sufixy (přípony), které se přidávají za kořen slova.

Pro lepší pochopení stavby slov se zavedly termíny kořen a kmen slova. Kořen slova (kořenový morfém) je základní část slova, který nese význam a je dále nedělitelný. Kmen slova je tvořen kořenovým morfémem a derivátovým morfémem, je to ta část slova, která se v tvarech paradigmatu nemění. Například ve slově „zem” je část {zem} kořenem i kmenem zároveň. Přídavné jméno {zemský} má stejný kořen ({zem}), ale kmen slova je {zemsk}, tvoří ho kořenový morfém obohacený o derivační sufixiální morfém {sk} (gramatický relační morfém {ý} není součástí kmene).

Ke kořenu slovesa zpívat {zpív} a spojovacímu morfému {a} se může přidat gramatický formový morfém {l} vyjadřující minulý čas (vznikne tak tvar slova {zpíval}) nebo ke kořenu slova a spojovacímu morfému {á} přidat sufix {ní} (vznikne slovesné substantivum {zpívání}).

Podobně můžeme analyzovat tvar slovesa {zazpívám}. Ke kořeni slova {zpív} se připojila předpona {za} a spolu se spojovacím morfémem {á} vznikl kmen slova {zazpívá}. Gramatický relační morfém -m přidaný na konec slova vyjadřuje první osobu jednotného čísla.

Předpony a přípony se přidávají ke slovu lineárně (v lineárním sledu). Existuje však i tvoření a ohýbání slov nelineárním způsobem (například ve slovenštině však tyto postupy patří k méně produktivním).

Prefixálně-sufixální slovotvorný postup (nazývaný též cirkumfix) se realizuje tak, že při tvorbě nového slova se ke kořeni připojí najednou 2 afixy – prefix i sufix. Takovýmto způsobem vzniklo například slovo {nábřeží} (ze slova břeh).

Infix je derivační nebo flexivní morfém, který se vkládá do kořene nebo kmene slova (např. Asie – asi-j-ský). V tagalštině (filipínská lingua franca) slovo sulat znamená psát. Vložením infixu -um- do kořene slova vznikne určitý slovesný tvar sumulat, který upírá pozornost na podmět (znamená tedy (někdo) píše).

Ablaut je střídání samohlásek v kořeni slova bez přidávání dalších prvků (např. v derivátech slovesa nést: nesu – nosím – snáším). Evropské germánské jazyky mají množství sloves, u kterých se minulý čas tvoří změnou samohlásky v kořeni slova. V angličtině se minulý čas a minulé příčestí často tvoří změnou samohlásek, např. sloveso swim (plavat) má tvar minulého času swam (plaval / plavali).

Jedním ze složitějších typů morfologických změn je použití transfixu, při kterém se realizuje jistý tvarotvorný model pomocí změn pořadí hlásek v kořeni slova. Například v maltštině mají některá přídavná jména zcela odlišnou formu v závislosti na gramatickém rodu, ale zároveň tyto formy navzájem souvisejí: přídavná jména mužského rodu mají tvar VCCVC (V = vokál, tj. samohláska; C = konsonant, tj. souhláska), v přídavných jménech ženského rodu se použije vzor CVCC.

Dalším slovotvorným postupem je skládání (kompozice), jeho uplatněním vznikají složená slova (kompozita). Při tomto postupu se spojují dva nebo více kořenů slov a vzniká tak nové slovo se složeným kmenem. Slovo jazykověda je také složené slovo, které vzniklo spojením kořenů slov {jazyk} a {věda}.

V češtině pojmenováváme mlýnek na kávu pomocí předložkového spojení podstatných jmen, stejně jako např. v polštině młynek do kawy a ve francouzštině moulin à café, ale v dalších jazycích mají výrazy označující tento objekt formu kompozita (jednoho složeného slova) – např. v maďarštině kavédaraló a v němčině Kaffemühle.

Reduplikace znamená zdvojení. Je to postup, při kterém se mohou opakovat hlásky, slabiky nebo slova. V některých jazycích, např. v indonéštině, má opakování slova gramatickou funkci, opakováním podstatných jmen se v ní vyjadřuje množné číslo: buku je kniha a buku-buku jsou knihy. Někdy se opakuje pouze část příslušného slova: turecké slovo beyaz znamená bílý a bembeyaz znamená velmi bílý.

Supletivnost je úplná změna formy slova při vyjadřování různých gramatických kategorií, to znamená, že tvary paradigmatu jednoho lexému se tvoří od různých kmenů. Supletivní tvary v různých jazycích mají většinou původ v dávné minulosti. Ve španělštině se infinitiv a budoucí čas slovesa jít tvoří z latinského slovesa ire, zatímco přítomný čas se tvoří z jiného latinského slovesa vadere (postupovat). I v češtině se vyskytují supletivní tvary, např. v paradigmatu slovesa být (jsem vs. byl), podstatného jména člověk (člověk vs. lidé) či přídavného jména pěkný (pěkný vs. hezčí).

Typologie morfologických struktur

Afixy (předpony a přípony) se v různých jazycích využívají různým způsobem. Jazyky se mohou členit podle systémově-strukturních vlastností, které jsou pro ně nejvíce typické. V aglutinačních jazycích se jednotlivé gramatické kategorie (osoba, číslo a pád) vyjadřují samostatnými afixy, které se přidávají ke kmeni slova. V turečtině se například výraz evlerimin (z mých domů) dá rozložit na jeden kořen a tři po sobě následující přípony.

Ve flexivních jazycích má jeden afix několik gramatických funkcí. V češtině například koncovka -ů přidávaná k podstatným jménům vyjadřuje zároveň dativ jednotného čísla i mužský rod. V případě, že chceme vytvořit tento tvar od podstatného jména {stůl}, kromě přidání koncovky -ů ke kořeni slova navíc změníme v kořeni slova samohlásku „ů“ na samohlásku „o“ a vznikne tvar {stolu}.

Analytické jazyky využívají afixy v mnohem menší míře než aglutinační a flexivní jazyky. Gramatické vztahy se v analytických jazycích vyjadřují slovosledem a samostatnými slovy s odpovídajícími funkcemi (tato slova v podstatě nahrazují afixy). Ve vietnamštině se například časy vyjadřují přidáváním slov před plnovýznamová slovesa.

Existuje mnohem více způsobů, jakými se mohou v různých jazycích měnit slova a tím i jejich funkce. Morfologické procesy, stejně jako jiné aspekty jazyka, nejsou nikdy zcela statické. Uživatelé jazyka neustále mírně modifikují gramatická pravidla, což může v průběhu delšího časového úseku vést k výrazným změnám v systému jazyka.