Filozofie se obecně zabývá podstatou světa a lidí. Filozofie jazyka zkoumá všeobecné aspekty jazyka a jeho vztah ke světu a lidské mysli, která vnímá a popisuje realitu prostřednictvím jazyka. Jinými slovy, filozofie jazyka se zabývá vztahem mezi jazykem, myšlením a skutečností.

Lidé se již od nepaměti zabývali otázkou, do jaké míry je vztah formy (např. pes) a obsahu slova (objekt pes) konvenční, tedy arbitrárně (libovolně) vytvořený lidmi, a do jaké míry je jejich vztah přirozený, čili vnitřně propojený a neoddělitelný. Jazyky světa se rozlišují podle toho, jak označují jednotlivé části reality (angl. dog, franc. chien, něm. Hund, pol. pies atd.), což je důkazem arbitrárnosti jazyka (viz část Sémantika).

Slovo pes je všeobecné podstatné jméno, na rozdíl od slova Antarktida (vlastní podstatné jméno). Neodkazuje na jeden objekt (konkrétní kontinent), ale popisuje (nebo označuje) celou skupinu, druh nebo kategorii objektů, čili všechny psy, kteří kdy existovali, existují, budou nebo by měli existovat.

Filozofové se vždy zabývali otázkou, zda kategorie (druh, skupina) jako část celku je něco, co existuje nezávisle na lidském vnímání, nebo zda jsou pouze samostatné objekty skutečné a kategorie nebo skupiny (univerzálie) jsou výtvorem lidské mysli nebo jestli se vyskytují pouze v jazyce.

Nezávisle na tom, jaký koncept významu se přijme a jaký typ skutečnosti je kategoriím přisouzen, je zjevné, že mnohá slova nemají přesný význam. To znamená, že kategorie, s nimiž korespondují, nemají definované hranice. Samozřejmě, slova jako obrovský mají relativní význam, který závisí na vlastnostech objektů, ke kterým se vztahují (obrovský pes versus obrovský mravenec). Dokonce i objekt, který již má svoje pojmenování, nemusí být vždy pojmenován přesně. Není jasné, kolik by měl pes vážit, abychom o něm řekli, že je obrovský. Tentýž problém vzniká u mnoha podstatných jmen. Např. není jasné, kolik stébel slámy (a jak dlouhá) by měla obsahovat kupa sena, abychom ji mohli označit za kupu. Je to důležitý problém, protože se zde dotýkáme otázky hodnověrnosti jazyka a možnosti vyslovit o světě skutečné tvrzení. Jinými slovy, jsou následující tvrzení pravdivá?

Ten pes (vysoký 65 centimetrů) je obrovský.

Ten objekt (1 m³, který obsahuje slámu) je kopa sena.

Jazyky světa se mezi sebou liší nejen tím, jak znějí, ale i tím, jak se píší (například v angličtině dog, polštině pies, francouzštině chien atd.). Jazyky se liší i úrovní přesnosti prezentování různých částí reality. Příkladem jsou různá slova, která popisují např. základní barvy (viz část Sémantika). V jazyce, kterým mluví členové kmene Dani v Nové Guineji, existuje jen slovo mili (popisuje všechny tmavé a studené barvy jako černá, zelená a modrá) a mola (teplé a světlé barvy jako bílá, červená a žlutá). Na druhé straně, maďarština má na vyjádření červené dvě slova, podobně jako polština k vyjádření modré.

I slova, která popisují členy rodiny, jsou různá. Mnohokrát závisí na pohlaví referenta, ke kterému se slovo vztahuje, např. bratr a sestra . Nicméně v jiných kulturách mohou být důležité i rozdíly ve věku. V indonéštině se pod pojmem kakak myslí starší sourozenec a adik označuje mladšího sourozence bez ohledu na pohlaví. V Indonésii, podobně jako v jiných asijských zemích, se ve vztazích mezi příbuznými zohledňuje jejich věk. Maďarština rozlišuje i věk, i pohlaví ve výrazech báty a öcs, které označují staršího a mladšího bratra, podobně jako nővér a húg, které pojmenovávají starší a mladší sestru.

Rozdíly se projevují nejen v lexiku, ale zčásti ovlivňují i ​​gramatiku, konkrétně čas sloves nebo rod podstatných jmen. Podstatná jména mohou být ženského, mužského nebo středního rodu. Existují však i jazyky, které mají méně, příp. více rodů. Jsou však i takové jazyky, které nerozlišují rody. Důkazem částečné arbitrárnosti zařazení jmen do rodů je to, že pojmenování konkrétního objektu předmětné reality je zařazeno ve více jazycích do různých rodů. V polštině je slunce středního rodu (słońce), v němčině ženského {Sonne} a ve francouzštině mužského rodu (le soleil). Rody zemí v polštině demonstruje následující mapa:

Je sporné, zda tyto rozdíly ovlivňují to, jak lidé chápou svět a přemýšlejí o něm. Hypotéza, že struktura daného jazyka ovlivňuje způsob, jakým jeho uživatelé vnímají svět, je známá jako teorie jazykového determinismu (W. von Humboldt, E. Sapir a B. L. Whorf). Ve výzkumech, které by dokázaly nebo vyvrátily principy jazykového determinismu, se nedospělo k jednoznačným závěrům. Kritici relativistické pozice se ptají, zda se konkrétní myšlenka dá v rozdílných jazycích vyjádřit zcela přesně, když v podstatě není možné přeložit z jazyka X do jazyka Y větu způsobem „slovo od slova“.

Tato otázka se také týká specifických komunikačních situací. Např. v angličtině musí mluvčí vyjádřit určitost / neurčitost objektu (nějaký pes versus ten pes), v polštině to není nutné. Můžeme říci jakiś pies (nějaký pes) nebo ten pies (ten pes), ale dá se říci i pies (pes). V angličtině to neplatí. Otázkou je, zda mluvčí explicitně přemýšlí o objektu jako o něčem určitém nebo neurčitém.

Slabá verze Sapir-Whorfovy hypotézy – známé i jako jazykový relativismus – tvrdí, že jazyk určuje způsob, jakým lidé vnímají svět. Jazyky mají specifické rysy, které odrážejí rozdílné chápání světa, tj. různé jazyky odrážejí různé kultury, psychické a sociální zázemí jazykové komunity, zkušenosti a systém hodnot. Různé jazyky prezentují odlišné obrazy světa, které jsou součástí jejich gramatických struktur, slovní zásoby (popisují reálie jako názvy rostlin a zvířat v daném regionu) a frazeologie (např. příslovce). Děti si osvojují jazyk prostřednictvím těchto kategorií.