Jazyková politika

V mnoha společnostech se mluví více jazyky nebo jazykovými varietami. Takové společnosti jsou vícejazyčné a musí se rozhodnout pro nějakou jazykovou politiku. Mnohé země využívají jazykovou politiku na propagaci jednoho úředního jazyka jako státního jazyka na úkor jiných jazyků. Mnohé národy se na druhé straně snaží chránit a propagovat regionální jazyky a jazyky etnik, které jsou ohroženy. Některé země si vybraly model vícejazyčnosti, např. Švýcarsko, které má čtyři úřední jazyky, nebo Kanada, která používá francouzštinu a angličtinu. Takový typ jazykové politiky podporuje bilingvismus institucionálně i individuálně.

Národní jazyk a menšinové jazyky

V případě, že v konkrétní zemi existuje jeden státní jazyk, ostatní jazyky se považují za menšinové. Některé státy se snaží prostřednictvím jazykové politiky podporovat a chránit menšinové jazyky prostřednictvím národní a mezinárodní legislativy. Jiné státy naopak realizují jazykovou diskriminaci a potlačují jazyková práva s cílem zakázat nebo omezit používání menšinových jazyků. Některé menšiny žijí na jazykovém území sousedních zemí (např. Slovinci nebo Němci v severní Itálii), mohou být i imigranty (Albánci a Chorvaté v jižní Itálii, Romové v různých zemích) nebo se nacházejí na jiném území z historických důvodů (vyhoštění Židů nebo kolonizace Římanů – Valachů a Aromunů na Balkáně).

Menšiny ve vlastní zemi

Dalším druhem autochtonních jazykových menšin jsou např. mluvčí furlanštiny a ladinštiny v Itálii, kteří nemluví italsky, ale vlastními románskými jazyky (románský původ má rovněž italština). Itálie je domovem mnohých románských jazyků a je možné ho z jazykového hlediska považovat za nejbohatší zemi Evropy. Můžeme zmínit i vernakulární jazyky – ​​sardinštinu, piemontštinu a neapolštinu – které se nezávisle vyvinuly z latiny podobně jako italština používaná v Toskánsku. Nemůžeme je považovat za italská nářečí, protože jsou to regionální jazyky s jednoznačnou typologickou a historickou identitou, ale nepovažují se ani za menšinové jazyky, protože mluvčí nemají dostatečný zájem o takovéto uznání, dalším důvodem je nastavení jednojazyčného modelu jazykové politiky, která považuje italštinu za jediný státní jazyk.

Dialekty

Uživatelé jazyka nemluví vždy spisovně, někdy používají dialekt – ​​nářeční nebo sociální formu jazyka se specifickou slovní zásobou, výslovností nebo gramatikou. Mohou používat i variantu téhož jazyka, který se od původního liší jen (nebo většinou) ve výslovnosti. Takováto odlišnost ve výslovnosti (přízvuku) se může týkat nějakého nářečí (jelikož výslovnost může mít různé místní podoby) nebo specifické varianty spisovného (standardního) jazyka, který je např. dialektem s nejvyšší společenskou prestiží a který byl pečlivě pěstovaný pro funkci sociální komunikace (na vyšší úrovni): formální a neformální; psané i mluvené. Výslovnost, slovní zásoba, gramatika a pravopis spisovného jazyka jsou také explicitně definovány a víceméně závazné pro všechny uživatele, především ve formální komunikaci. Jazyk může rovněž fungovat v různých variantách v závislosti na sociálním postavení jeho uživatelů: vzdělaní lidé vyprávějí obvykle jiným způsobem než manuálně pracující (a to jak v nářečních, tak i ve spisovných útvarech). Rozdíly se projevují i mezi mladšími a staršími mluvčími, mezi ženami a muži i mezi sociálními skupinami. Mladiství a profesní skupiny využívají ke komunikaci slang nebo profesní slang, např. právnický, lékařský slang, slang mladých, kriminálníci komunikují argotem, existuje i tzv. jazyk ulice. Tyto formy jazyka specifických skupin nazýváme sociolektem nebo sociální variantou jazyka.

Domácí úloha: Přečtěte si Pygmalion od Bernarda Shawa, příp. se podívejte na film nebo divadelní hru (v originále!).