Zajímavosti

Zakončení ženského příjmení poskytuje informaci nejeno pohlaví, ale i o rodinném stavu (jestli je žena vdaná nebo svobodná). Pro mužská jména to neplatí. Svobodné ženy mají příjmení zakončená na „aitė“, „iūtė“ a „ytė“, příjmení vdaných žen končí na „ienė“. V současnosti se vyskytují i ​​příjmení zakončená na „ė“, které může být použito pro vdané i svobodné ženy. Tento tvar příjmení není velmi rozšířený, protože ho používají jen vdané ženy, hlavně celebrity.

Zajímavostí je, že v litevské slovní zásobě se nenachází mnoho vulgárních výrazů. Jedním z příkladů je rupūžė (ropucha). Když si Litevci potřebují zanadávat, uchýlí se k ruským nebo anglickým vulgarismům.

Litevština je vhodná na tancování...

Tři ženy jely poprvé do Vilniusu. Po návratu se podělily o svoje zážitky s místním přítelem:
– Litevština je taková melodická, úplně jako tanec...
– Proč?
– Protože v každém autobuse a trolejbuse pasažéři na každé zastávce opakují: „Lipsi, lipsi, čia-čia-čia“...

„Lipsi, lipsi, čia-čia-čia“ – nejde o názvy tanců, ale o zkrácený tvar věty „ar Jūs lipsite čia?“ (Vystupujete tady?)

Historie

Nejstarší písemná památka litevštiny – přepis modlitby – pochází z marginálie knihy „Tractatus secerdotalis“, která vznikla v letech 1503 až 1515.

Zdroj: Wikimedia Commons

Litevština je jedním ze dvou živých baltských jazyků (druhým je lotyština). Litevština obsahuje ze všech živých indoevropských jazyků nejvíce archaických prvků. Předpokládá se, že právě litevština má nejvíce společných rysů s protoindoevropským jazykem.

„Pokud chce někdo slyšet, jak kdysi mluvili Indoevropané, měl by si poslechnout litevského sedláka,“ řekl známý francouzský jazykovědec Antoine Meillet.

Odborníci na indoevropskou lingvistiku tvrdí, že při rekonstrukci podoby protoindoevropského jazyka je současná litevština stejně důležitá jako latina, řečtina nebo sanskrt.

Paul Thieme v roce 1958 porovnával litevské přísloví: Dievas davė dantis; Dievas duos ir duonos a jeho latinský překlad Deus dedit dentes; Deus dabit et panem („Bůh nám dal zuby, dá nám i chléb“) se starou formou sanskrtu (název „stará forma“ použil sám P. Thieme): Devas adadā t datas; Devas dā t (nebo dadā t) api dhā nā s.

Sanskrt a litevština

Sanskrt i litevština se považují za velmi archaické jazyky. Oba obsahují množství příbuzných a podobných slov, které mají stejný nebo blízký význam, např.

Dokonce mají podobný jazyk a morfologii: skr. asmi – asi – asti = doslova já jsem – ty jsi – oni jsou.

Jazyková podobnost není zapříčiněna jejich blízkou příbuzností (litevština patří k baltoslovanským jazykům a sanskrt do indoárijských jazyků). Oba jazyky si však zachovaly mnoho prvků praindoevropského jazyka. Sanskrt se jako liturgický jazyk od svého vzniku nezměnil a litevský jazyk se vzhledem k historickým a kulturním souvislostem změnil jen velmi málo.

Gramatika

V litevštině se rozlišuje jednotné a množné číslo. Slova mohou být v mužském nebo v ženském rodě.

U sloves se rozlišuje gramatická kategorie času, a to minulý, minulý opakovaný, přítomný a budoucí čas. V litevštině existují 3 způsoby časování.

Minulý opakovaný čas označuje děj, který se v minulosti odehrál vícekrát: imdavau ir skaitydavau (Zvykl jsem si rozhodovat a číst (nejen jednou)).

Litevština rozlišuje 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, instrumentál, lokál, vokativ), 5 deklinací podstatných jmen a 3 deklinace přídavných jmen.

Přídavné jméno může mít v litevštině až 147 tvarů: 2 rody x 6 pádů x 2 čísla x 2 tvary x 3 stupně + 3 bezrodové tvary.

Jedním z charakteristických rysů litevštiny jsou zájmenné tvary přídavných jmen označující jistou specifickou vlastnost, kterou zároveň zdůrazňují: gražus – gražusis (krásná – tato krásná).

Nářečí

Zdroj: Wikimedia Commons