Existuje množství různých typů komunikačních systémů, které využívají více gesta než hlas. V této části se však zaměříme jen na přirozené znakové jazyky neslyšících. Jsou to přirozeně se vyvíjející plnohodnotné jazyky, které se odlišují jak od mluvených jazyků, tak i mezi sebou navzájem.

Znakové jazyky je třeba odlišovat od umělých znakových systémů, které vytvářejí slyšící. Tyto umělé systémy mají část slovní zásoby převzatou z přirozených znakových jazyků a modifikují ji tak, aby napodobily strukturu mluveného jazyka. Přestože se do jisté míry úspěšně používají, jsou nemotorné a samotní neslyšící je mezi sebou nepoužívají. Znakové jazyky obvykle nepřesahují hranice národních nebo mluvených jazyků. Například britský znakový jazyk a americký znakový jazyk si nejsou navzájem srozumitelné. Gramatiky přirozených znakových jazyků jsou velmi podobné, největší rozdíly však najdeme ve slovní zásobě. Z toho vyplývá, že uživatelé znakových jazyků se dokáží podle potřeby velmi rychle naučit jiný znakový jazyk.

Ekvivalenty slov ve znakových jazycích jsou posunky, které pozůstávají ze třech hlavních komponentů.

  • Tvar ruky: Různá postavení prstů, dlaně a zápěstí; prsty mohou být natažené nebo ohnuté, dlaň otevřená atd. Většina znakových jazyků používá přibližně třicet různých tvarů ruk.
  • Posunkový prostor: Týká se buď polohy na těle nebo v blízkosti těla posunkujícího (kolem 10 poloh), nebo prostoru v blízkosti uvedených poloh (založené na pozicích vlevo – vpravo, nahoře – dole, dopředu – dozadu).
  • Pohyb ruky: Opisuje směr, kterým se ruky pohybují. Existuje šest základních typů směrování posunků, které jsou modifikované různými způsoby.

Slova je v mluvených jazycích možné popsat jako kombinace souhlásek a samohlásek, posunky ve znakové řeči jsou kombinacemi jistých tvarů, poloh a pohybů rukou. Gramatiky znakových jazyků kombinují vlastnosti, které jsou běžné v mluvených jazycích, ale obvykle se nevyskytují současně v jednom jazyce. Jde převážně o analytické vlastnosti, které závisí na pořadí posunků. Ve znakových jazycích se uplatňuje především pořadí posunků typu SVO, avšak s jistým stupněm flexibility.

Morfologie je ve znakových jazycích založena převážně na dvou procesech.

Jedním z nich je reduplikace (opakování celého posunku, nebo jeho části). V mnoha znakových jazycích lze podstatná jména utvořit ze sloves redukováním a opakováním pohybu, takže SEDĚT znamená „sednout si“ a SEDĚT-SEDĚT znamená „židle“.

Dalším procesem je interní modifikace. To znamená, že jedna složka posunku se mění, zatímco druhá část ne. Například některá slovesa mohou poukazovat na podmět nebo předmět naznačením směru pohybu. Jindy mohou slovesa vyjadřovat informaci o čísle změnou tvaru ruky.

Tyto dva procesy se dají kombinovat. Například adjektiva v americké znakové řeči mají až 12 různých modifikací, které vznikají změnou rychlosti a způsobu pohybu spolu se změnou počtu opakování.

U znakových jazyků nejde jen o práci s rukama. Nemanuální prvky, jako jsou pohyby tváře, hlavy a ramen, jsou integrální součástí gramatik znakového jazyka a označují typy vět a různých částí vět, např. vztažných vět. Naučit se některý znakový jazyk není o nic jednodušší než naučit se cizí mluvený jazyk, protože jde o mnohotvárné a expresivní jazyky, jejichž studium si vyžaduje dostatek času a úsilí. Jejich učení se je ale stejně tak velmi zábavné a podnětné.