Úvod

Sémantika je nauka o významu slov. Jde se o speciální disciplínu, která zahrnuje různé úrovně a koncepty významu z lexikálního, formálního, strukturního a funkčního hlediska.

Tato vědní disciplína je dlouhodobě předmětem ostré diskuze, nakolik přiřazení konkrétního významu resp. použití výstižnějšího nebo ustálenějšího výrazu závisí na osobním vkusu víc, než si to např. starověký filozof Platón uměl představit. Některá slova (jako např. zvířecí zvuky uvedené v části Lingvopedie) mají přímý, „přirozený“ význam, přičemž zvířecí řeč je symbolická sama o sobě (včely mezi sebou komunikují tancem a velryby mají individuální jména).

Typickým příkladem rozdílného přístupu je označování barev – přestože z biologického hlediska jsou naše systémy zrakového vnímání identické, v otázce rozdělení spojitého barevného spektra na jednotlivé barvy s příslušnými jmény se shodnout nedokážeme. Různé jazyky rozlišují od 2 do 11 – 12 označení základních barev, přičemž k jednoduchému černo – bílému dělení se jako první přidává červená a za ní následuje jeden nebo více výrazů pro barvy modrého až zeleného odstínu (Berlin & Kay). Máme však různý názor na to, kde končí jedna barva a kde začíná druhá. Ve velštině slouží výraz glass pro označení převážné části barevného spektra, pro kterou má angličtina výrazy blue/green (modrá/zelená). Ruština naopak rozděluje modrou na tmavomodrou a světle modrou (sinij a goluboj). Deskriptivní logika idiomů je ještě komplikovanější – například anglické spojení black eyes (doslovný překlad „černé oči“ s významem „modřina pod okem“), které vzniknou např. po bitvě fotbalových fanoušků, se v němčině označují jako blaues Auge (modré oči). Jakou má tedy modřina vlastně barvu? Jak naznačil již L. Wittgenstein, nezbývá nám než akceptovat význam na základě užívání daného výrazu v neměnném rámci jazykového systému. Názorové neshody v lingvistice se podařilo trochu sjednotit až F. de Saussurovi, který odlišil významové složky signifiant (označující) a {signif} (označované). Znak je podle něj nezávislý na významu, který označuje, je arbitrární (viz také Language and Thought) .

Lexikon a sémantika

Nakolik jsou slova dostupné, diskrétní a malé jednotky jazyka, hodně úsilí se věnovalo definování slov, resp. podle možnosti i etymologickému „předepsání“ jejich významu (Izidor ze Sevilly). Toto nám potvrzuje obrovské množství slovníků, encyklopedií a klasifikačních systémů. Naivní přístup spočívá v přiřazení konkrétního předmětu mimojazykové skutečnosti ke každému slovu, ale to se dá uplatnit nanejvýš u vlastních jmen (názvů) a biologického názvosloví, příp. na abstraktnější úrovni při tzv. deixách (slovech odkazujících na jistou realitu, např. já, ty, ona, tady, tam, teď, včera). Většina slov však nekoresponduje s věcmi nebo místy v časoprostoru, ale s koncepty (pojmy). A jelikož s těmito slovy pracujeme v mysli, je zcela běžné, že dva lidé vnímají význam stejného slova poněkud odlišně.

Výrazně neutrální charakter klasifikace je v paradigmatickém přístupu, který nepoužívá kategorie typu denotát, definice, etymologie a pozorování, ale prostě zkouší, která slova se dají v určitém kontextu vzájemně zaměnit. Pokud tedy uvedeme účel, na jaký se používá židle (sezení), bude to pravděpodobně mnohem jednodušší než její přesná definice (počet nohou, pokud vůbec nějaké má). Každá kultura však bude mít vlastní představu o „typickém nábytku k sezení“, ať už je to židle nebo rohož tatami, a ostatní druhy nábytku k sezení se budou popisovat podle toho, do jaké míry se od takové „normální“ židle odlišují. Proč je to tak? Experimentální psychologie dokázala, že člověk si své sémantické prostředí vytváří seskupováním konceptů kolem tzv. sémantických prototypů. Pokud někoho vyzvete, aby uvedl libovolný druh nářadí, s velkou pravděpodobností řekne kladivo, hudební nástroj budou housle a libovolná číslice bude 7... Nejde však o telepatii ani o černou magii. Jde o sémantickou efektivnost, protože určení rozdílů je jednodušší než definování. Děti používají jako první prototypy slova typu „pes“ a „jablko“. Později se naučí, co názvy konkrétního zvířete nebo ovoce znamenají, přičemž využívají porovnávání konceptu X s prototypem „pes“ a s prototypem „jablko“ Z tohoto důvodu je pro děti jistý čas kočka totéž co pes (milý a hebký) a rajče totéž co jablko (kulaté a červené).

Formální sémantika a její funkce

Formální sémantika se snaží redukovat vyjádření na výroky o stavu věcí s definovatelnými pravdivostními hodnotami, kvantifikacemi apod. Takové výroky se dají v ideálním případě interpretovat pomocí matematické logiky a matematického zdůvodnění. (Každý politik lže ∧ každý, kdo lže, dělá i daňové podvody ⇒ Pokud někdo platí daně poctivě, určitě není politik).

Dalším méně formálním přístupem je kvantifikace významu. Příkladem může být klasifikace savců ve smyslu měřitelných vlastností, jako např. velikost, agresivita atd. Použitím tohoto přístupu budeme mít lvy a tygry v jednom rohu diagramu, slony a žirafy v druhém, kočky a fretky v třetím a myši spolu s hraboši v posledním. Můžeme použít systematičtější přístup a slova pak budeme popisovat jako binární soubor „atomárních“ sémantických vlastností. Auta bychom například mohli popsat pomocí určení jejich vlastností jako +pohyblivé, -živé, zvířata jako +pohyblivé, +živé a rostliny jako -pohyblivé, +živé.

strukturalistická sémantika

Strukturalismus má na moderní sémantiku silný vliv, vnímá jazyk jako síť systematických vztahů. Jazykovědci, kteří vycházejí z principu kompozicionality (skladatelnosti), se snaží zmapovat sémantické vztahy na základě syntaktických vztahů mezi významy jednotlivých slov. Rozdíl mezi vyjádřeními maluj červený dům a maluj dům načerveno se dá ze syntaktického hlediska odvodit z pořadí slov: v prvním případě je slovo červený součástí jmenného sousloví (červený dům). Ve druhém případě je však příslovečné určení způsobu „načerveno” samostatným větným členem rozvíjejícím sloveso (maluj – načerveno). Ze sémantického hlediska je důležité, zda byl dům červený již před malováním nebo až po něm. Románské jazyky využívají různé umístění přídavných jmen podobným způsobem, přičemž se změnou umístění částečně mění i význam výroku. V portugalštině spojení um cargo pesado znamená těžký náklad, zatímco spojení um pesado cargo znamená náročnou povinnost, těžký úkol nebo tísnivou obavu.

Každá popisná věda se zakládá na klasifikaci, a to platí i pro sémantiku. Jedním ze sémantických systémů uspořádání je tezaurus (sémantický slovník), dalším je číslovaný tématický index knihoven. Moderní lingvistické zdroje, jako např. WordNet nebo ontologické slovníky, rozlišují jednotlivé vztahy mezi komponentami, jako například:

Nezapomínejme však, že jazyk je někdy nevyzpytatelný a že lingvistické ontologie se nemusí vždy shodovat s biologickými. Příslušný výraz ve dvou různých jazycích dokonce nemusí patřit do stejné kategorie. Delfín je například z biologického hlediska savec, ale z lingvistického ryba, a zatímco v angličtině se brambory chápou jako zelenina, v němčině a dánštině se brambory Kartoffeln/kartofler za zeleninu nepovažují.

Z pedagogického hlediska může být užitečné uspořádat koncepty do sémantických polí, které obsahují například slova označující části těla, golfovou terminologii nebo výrazy související s jezdectvím. Sémantické pole může někdy zahrnovat klasifikaci typu Je (čím) (např. u povolání). Často však počet výrazů v sémantických polích není omezen hyponymy ani slovními druhy. Sémantické pole z oblasti jezdectví bude tedy obsahovat nejen slova typu plnokrevník, hřebec, klisna a trakénský kůň, ale také jezdeckou výbavu (např. sedlo), části těla koně (např. kopyta) a související činnosti (šlechtit, cválat, řehtat).

Tradičně se WordNet i sémantická pole založená na ontologických přístupech ještě v nedávné minulosti sestavovali manuálně a lingvisté se spoléhali výhradně na vlastní introspekci a znalosti o světě. Tato do jisté míry subjektivní metoda se dnes začíná doplňovat a někdy i nahrazovat zdroji vygenerovanými počítači, které využívají obrovské soubory elektronických textů (jako např. Internet), automatické gramatické analýzy a statistiky. Jako příklad můžeme uvést automaticky generovaná sémantická pole na základě spoluvýskytu slovních tvarů na webech (Leipzig Wortschatz) nebo na základě relačních slovníků (DeepDict, Sketch Engine). Ty provedou syntaktický výběr například (a) vlastností koně [divoký, tmavý, dřevěný, trojský], (b) činností, které kůň může dělat [řehtat, cválat, klusat] nebo (c) činností, které se dají s koněm dělat [uvázat, česat] jednoduchým vyhodnocením vět, v nichž má slovo kůň syntaktickou funkci hlavy jmenné fráze, podmětu nebo předmětu v tomto pořadí.

Funkční sémantika

Většina z výše uvedených systémů klasifikace vychází z tvrzení J. R. Firtha z roku 1957, podle kterého se slova dají poznat podle toho, v jakém kontextu se vyskytují. Lexikální jednotky, které se obvykle spolu spojují, tvoří kolokace. Některé kolokace jsou ustálené, chápou se jako samostatné sémantické jednotky (sdružené pojmenování): velký třesk, třídní kniha, zatímco u jiných jde sice o složená, ale ne ustálená spojení: vysoké pohoří, vysoká teplota, vysoký příjem, vysoká porodnost).

Pravidla o spojovatelnosti slov jsou však nadřazeny kolokacím. Především slovesa jsou projekcí sémantických pozic jejich syntaktických argumentů. Například sloveso hladit obsahuje pozici subjektu pro (lidského) činitele a pozici objektu pro živou entitu (člověk, zvíře nebo část těla). Můžeme říci, že ve slovním spojení „Petr hladí Janu“ plní slovo Petr sémantickou roli AGENS (činitel děje) a Jana jako živá bytost roli PATIENS (participanta, na nějž děj cílí).

Metafora se dá dobře vysvětlit pomocí neshody mezi sémantickými typy pozic a jejich doplněními, které obvykle vedou k interpretaci metafory na základě obraznosti. Básník může například mluvit o teplém večerním vánku hladícím její holou pokožku (vítr = AGENS) nebo o prstech kytaristy hladících křivky kytary (kytara = PATIENS). Došlo zde k metaforické přenesení na základě změny kategorie životnosti (vítr nebo kytara namísto člověka).

Samozřejmě, že při funkčním chápání sémantiky nemůžeme vnímat jen syntax výpovědi, ale musíme ji interpretovat důkladněji pomocí pragmatiky a sociální lingvistiky. V níže uvedených příkladech pragmatický význam (v hranatých závorkách) nevyplývá explicitně z kontextu a dá se odvodit pouze z pragmatického kontextu:

Nakládání s pragmatickým významem může být stejně uměním, jakož i silnou jazykovou zbraní. Například chudák chlapec v posledním příkladu má problém bez ohledu na to, zda odpoví ano nebo ne. Humoru, a zejména ironie, se dá často dosáhnout tak, že při jistém výroku se nabízí jeden výklad, ale po doplnění a následné změně kontextu se z kladného tvrzení stane záporné:

Výběr specifických jazykových forem mohou určovat společenská omezení: například v japonštině je několik možností, jak říct slovo já. Můžeme ho říct formálně watashi, hovorově washi (v mužském rodě) a roztomile atashi (v ženském rodě). Novinkou ve francouzštině je zrušení zdvořilého oslovení svobodných žen výrazem Mademoiselle (slečna), přičemž v současnosti se používají už jen oslovení Monsieur (pan) a Madame (paní). Tento sociolingvistický experiment ve Francii vyvolal nevoli u mnoha žen, které si toto zrušení oslovení Mademoiselle spojují s degradací mladých svobodných žen a nové oslovení Madame má pro ně sémantické funkce +stará, -sexy.