Člověk je společenská bytost. Lidé jsou navzájem propojeni emocionálními vazbami, a to přátelstvím, náklonností nebo láskou. Skupinu tvoří minimálně dva lidé. První společenství, do kterého se člověk zařazuje už od narození, je společenství dítěte se svou matkou. Později se osoba stává součástí mnoha dalších skupin, zezačátku menších a později i větších.

Ferdinand de Saussure definuje jazyk v souladu se strukturalismem jako systém znaků používaných ke komunikaci, přičemž tyto znaky jsou arbitrární (zvolené libovolně). Jazyk je společenský fenomén a má dvě základní funkce: komunikační a identifikační. Komunikačními aspekty jazyka se budeme zabývat v jiných kapitolách. V této kapitole se budeme věnovat charakteristice identifikační funkce.

Jednotliví členové si osvojují jazyk v rámci svého jazykového společenství, z čehož vyplývá, že tito členové mohou dosáhnout úplné jazykové kompetence na všech komunikačních úrovních. Jazyk se proto považuje za jeden z hlavních znaků jistého společenství, na jehož základě lidé mohou rozpoznat, jestli kterýkoli člověk patří do jejich společenství, a když je nečlenem, dá se díky jazyku ve většině případů zjistit i to, do jaké jiné jazykové skupiny daná osoba patří.

Jazyky je možné rozdělit na lidské jazyky a jiné jazyky (např. „jazyk“ zvířat, programovací jazyky, aj.). Lidské jazyky slouží ke komunikaci mezi lidmi. Všechny lidské jazyky jsou přirozené a zároveň umělé. Umělé jsou proto, protože využívají libovolné (uměle vytvořené) znaky, tedy slova, která vymyslel člověk. Přirozené jsou vzhledem ke své hloubkové gramatické struktuře. Také skutečnost, že kterýkoli člověk si může osvojit libovolný jazyk dokazuje, že všechny lidské jazyky jsou přirozené.

Jazyky jako esperanto, pidžiny a kreolské jazyky jsou normální lidské jazyky stejně jako etnické jazyky, dialekty a jiné podoby jazyka. Kritérium pro vymezení lidského jazyka je jeho pravidelné používání v rámci komunity.

Lidé vytvořili písmo, zřídili státní útvary a v rámci nich uzákonili státní jazyky, které se liší od spontánní řeči právě proto, že jsou standardizované. Standardizované jazyky mají přesně vymezené pravopisná, výslovnostní a gramatická pravidla a standardizovanou slovní zásobu, mají mluvenou i písemnou podobu. Spontánní jazykové změny v kodifikovaných jazycích proto probíhají pomaleji než v nekodifikovaných jazycích.

Každý člověk patří současně do více skupin: patří do rodiny, města, regionu, národa, má jistý okruh přátel, vyznává nějaké náboženství nebo filozofii apod. Každá komunita má tendenci vytvářet si a používat vlastní variantu jazyka, která je pro ni specifická a kterou se odlišuje od jiných skupin. Každý mluvčí proto v různých komunikačních situacích používá různé varianty jazyka, čili automaticky a nevědomky přepíná jazykové registry. Vícejazyčnost je přirozenou vlastností člověka.

Každá varianta jazyka má tendenci přesahovat hranice vlastní skupiny a díky tomuto průniku se ulehčuje komunikace v rámci blízkých skupin. V tomto smyslu se bude vliv některých jazyků nadále rozšiřovat díky převaze jejich nositelů v různých oblastech (ekonomické, vojenské, aj.), ale i díky účinnosti a atraktivitě kultury členů těchto společenstev (v oblasti umění, vzdělávání, náboženství, ale i produkce zábavního průmyslu, apod.). Mnohé z těchto jazyků se postupně stávají mezinárodními jazyky, které používá široký okruh nových uživatelů.

Nejsilnější jazyky obvykle rozšiřují svůj vliv a směřují k co nejrozsáhlejšímu používání na mezinárodní úrovni. Existuje proto několik světových jazyků. I navzdory zjevně dominantnímu postavení angličtiny je známo, že mnoho lidí na celém světě ji vůbec nepoužívá. Ruština dále dominuje ve státech bývalého Sovětského svazu, španělština je nejrozšířenějším jazykem Latinské Ameriky (kromě Brazílie), francouzština převažuje v mnoha zemích tzv. Frankofonie, čínština se používá v rozsáhlých oblastech v okolí Číny. Existují i různé jazyky diaspor, které fungují v mezinárodním měřítku mezi členy společenstev bez vyčleněného území, např. mezi Romy a Sinty, Hebrejci před vznikem Izraele, esperantisty, apod.

Státy, které vznikly sjednocením několika etnických skupin a národů, potřebují nový neutrální jazyk k vyjádření společné identity. Takovým jazykem je např. indonéština (Bahasa Indonesia). V případě, že stát preferuje používání jazyka nejvlivnější etnické skupiny nemá obvykle dlouhé trvání (např. Sovětský svaz, Jugoslávie, aj.) nebo v něm dlouhodobě vládne nestabilita.