Polština

Język polski

Počet rodilých mluvčích

40 milionů

Oficiální jazyk v

Polská republika, EU

Menšinový jazyk v

Česká republika, Slovensko, Rumunsko, Ukrajina

Jazyk diaspory

Velká Británie, Německo, Irsko, Rakousko; USA, Kanada, Austrálie, Brazílie, Argentina, Nový Zéland

Abeceda
32 písmena

Gramatické pády
7

Kód jazyka
pl, pol

Typologická klasifikace jazyka
flektivní , vynechávání zájmen , SVO

Jazyková rodina
Indoevropský, baltoslovanský, západoslovanský, lechický

Počet nářečí
7

Nejdelší slovo

konstantynopolitańczykowianeczkówna

svobodná dcera obyvatele Konstantinopole (slovo, které je spíše vtipným spojením než běžně používaným slovem)

Zajímavé slovo nebo věta

Chrząszcz brzmi w trzcinie.

Brouk bzučí v rákosí.

Wyindywidualizowaliśmy się z rozentuzjazmowanego tłumu.

Odlišili jsme se od nadšeného davu.

Król Karol kupił królowej Karolinie korale koloru koralowego.

Král Karel koupil královně Karolíně korálky korálkové barvy.

Historie

Nejstarší písemná památka polštiny je jedna věta, která se připisuje česky mluvícímu muži mluvícímu se svou polskou manželkou, zaznamenaná německým mnichem v textu, kompletně psaném latinsky, popisujícím historii cisterciáckého opatství v Dolním Slezsku.

Věta se objevila v záznamech popisujících rok 1270 a je zapsána následovně: Day ut ia pobrusa, a ti poziwai. V moderním přepisu je její podoba: Daj ać ja pobruszę, a ty poczywaj a znamená „Dej ať pomelu (mouku) a ty odpočívej“. V moderní polštině by věta zněla: Daj, niech ja pomielę, a ty odpoczywaj.

Gramatika

Polština má velmi bohatý systém předpon a přípon. Přípony často způsobují změnu souhlásky nebo samohlásky, např. świat (svět) a na świecie (ve světě), zapraszamy (zveme [někoho]) a zaprosimy (pozveme [někoho]) nebo droga (cesta) a po drodze (na cestě).

Počet gramatických rodů v polštině je diskutabilní. Polština rozlišuje tři nebo čtyři gramatické rody v jednotném čísle a dva rody v množném čísle. Tato nejednotnost u rozlišování rodů je zapříčiněná tím, že mužský rod se někdy rozděluje na dva samostatné rody. Rody v množném čísle (určeny shodou s přídavným jménem a slovesem) jsou pouze částečně determinované rody v jednotném čísle.

Singulár
- Mužský rod
  - Mužský životný
  - Mužský neživotný
- Ženský rod
- Střední rod

Použití pádových přípon závisí na rodu a koncové hlásce podstatného jména. V polštině se hlásky dělí na tvrdé a měkké. Měkké jsou ty, které se vyslovují spolu s hláskou „y“, tvrdé hlásky se vyslovují bez „y“.

Rod	Typická koncovka
Mužský rod (životný, neživotný) →	tvrdá a měkká souhláska, -a
Ženský rod →	-a, souhláska (většinou měkká), -ni
Střední rod →	-o, -ie, -ę, -um

Písemný systém a výslovnost

Polská abeceda sestává z 32 písmen:

Obsahuje čtyři diakritická znaménka: nožičku (ogonek, ą, ę), ostrý přízvuk – čárka (kreska, ć, ń, ó, ś, ź), šikmou čárku – přeškrtnuté l (kreska ukośna, ł) a tečku (kropka, ż).

Osobitý rys polského zvukového systému představuje kontrast mezi dvěma souhláskovými skupinami, které se zdají být identické. Jde o hlásku sz a ś, obě se vyslovují podobně jako „š“ [ʃ]. Rozdíl je v tom, že hláska sz je palatální retroflexivní souhláska (při vyslovení se konec jazyka ohýbá pod podnebnou klenbou dozadu a dotek se uskutečňuje spodkem konce jazyka) a ś je alveopalatální souhláska (vyslovená s plošším jazykem a roztaženými koutky úst).

Některé minimální (nebo téměř minimální) páry jsou:

palatálno retroflexivně

cz - życzę
přeju si
dż - dżem
džem
sz - wiesz
víš
ż - żarno
žernov (mlýnek)

alveopalatálně

ć - życie
život
dź - dzień
den
ś - wieś
vesnice
ź - ziarno
zrnko (písku, pšenice)

Ti, pro které není polština rodným jazykem, těžko odliší v řeči tyto dvě podobné hlásky. Téměř identicky se vyslovují i souhláskové skupiny cz [t͡ʂ] a trz [tʂ], např. czy (či) a trzy (tři). Spolu s hláskou ć existují ještě tři varianty hlásky „ch“, které nerodilí mluvčí rozeznávají s problémy.

Nářečí

Zdroj: Wikimedia Commons

Kašubské nářečí (Kaszubski) se v současnosti považuje za samostatný jazyk, ale slezské nářečí se většinou považuje za nářečí. Rozdílná slova v moderních nářečích polštiny už od konce 2. světové války začala zanikat. Proto je možné polská nářečí spíše považovat za akcenty spisovné polštiny, které sice obsahují několik odlišných regionálních slov, ale není možné je považovat za regionálně velmi vzdálené varianty jazyka.

Zajímavosti

Podobně jako jiné slovanské jazyky, i polština má bohatou zásobu zdrobnělin, které mohou mít různé funkce.

Deminutiva (zdrobněliny) mohou odkazovat na něco malé, např. dywanik – malý dywan (kobereček). Existují dva stupně zdrobnělin: księga je kniha (velkých rozměrů), książka knížka (běžných rozměrů) a książeczka menší knížečka.

Deminutiva mají často zdvořilý nebo expresivní význam. Průvodce žádá pasažéry o bileciki (lístečky) místo o bilety (lístky). Prodavač v řeznictví může mluvit o wołowinka (hovězinka), aby zdůraznil její čerstvost a výbornou chuť. Někdy se deminutiva používají k vyjádření zdvořilosti k oslovené osobě. Hostitel může nabídnout kawusia (kávička) místo kawa (káva), aby vyjádřil svoje pozitivní emoce ke svému hostu.

Lingvopedie