Gramatika se zabývá strukturou slov a vět, sémantika zkoumá jejich význam, pragmatika se obrací na jejich interpretaci přihlížejíc ke konkrétnímu kontextu a sociálnímu prostředí, ve kterém se řečový akt odehrává.

Deixe

Umíte vysvětlit, co znamená vzkaz Přijdu sem za chvíli na kousku papíru, který jste našli na podlaze? Kdo je ten , kde je sem a kdy je za chvíli? Zmíněný vzkaz by byl jasnější, kdybyste měli dohodnuté setkání s vaším učitelem nebo šéfem v 15:00 a po příchodu do práce byste našli tento odkaz na dveřích. Teď už víte, o koho jde, jaké je dohodnuté místo a čas, proto na toho člověka počkáte. Slova odkazující na jistou realitu (převážně zájmena, příslovce apod..) Se nazývají deiktické výrazy; správně interpretovat se dají pouze při přihlédnutí k záměru mluvčího, tj. odesílatele informace. Deixy mají osobní, časový, prostorový a sociální aspekt.

V situaci, kdy před vámi stojí osoba, která vás informuje, jak se dostanete k muzeu, její pravá strana je vaše levá. V případě, že byste komunikovali s vaším učitelem nebo šéfem stejně neformálně jako se svými kamarády, mohlo by to vyvolat nepříjemné následky. A platilo by to i v opačné situaci – používání příliš formálních jazykových prostředků v komunikaci s vrstevníky by vyznělo směšně.

Řečové akty

Činy jsou obvykle považovány za důležitější než slova. Jakým jiným způsobem však můžete něco slíbit než vyslovením slova slibuji? Také stačí, aby kněz vyslovil: A tímto vás prohlašuji za muže a ženu, a navždy tím změní váš život. Nepochybně tedy existují tzv. řečové akty, které se realizují slovy, jak je definoval lingvista John L. Austin. V případě, že jsou splněny určité základní podmínky (tj. vhodný kontext), tak vyslovená slova realizují zmíněné úkony. Můžeme prohlásit lidi za manžele (pokud na to máme odpovídající právní status), ale prostřednictvím slov můžeme i něco slíbit, ohrozit někoho nebo mu ublížit.

Řečové akty mohou být deklarativní – ​​mění realitu (viz předchozí příklady); další jsou direktivní, které vyjadřují vůli mluvícího (Žádám vás, abyste odpověděli. Nedělej to!); komisivní – ​​vyjadřují záměr mluvčího (Nechám tě jít do kina); expresivní – ​​přibližují pocity mluvčího (Je mi to velmi líto. Gratuluji!), nebo jen reprezentativní – ​​které vyjadřují to, o čem je mluvící přesvědčen (Náš dům je nedaleko muzea).

Rozeznáváme přímé a nepřímé řečové akty. V případě, že je v místnosti velmi teplo, můžeme někoho přímo požádat, aby otevřel okno, ale můžeme také říci: Je tu velmi teplo, což bude mít v daném kontextu stejný účinek.

Presupozice a implikatury

Pokud někdo řekne: „Ukradli auto mého kamaráda“, dostaneme informaci nejen o krádeži auta, ale také o tom, že mluvící má minimálně jednoho kamaráda a tento kamarád měl auto. Tyto dvě další informace obsažené ve výpovědi nejsou explicitně vyjádřeny, jde o presupozice. Každodenní řečové promluvy obsahují množství presupozic, a to je jedna z příčin, proč cizinci často nepochopí to, co se uživateli daného jazyka zdá samozřejmé.

Známe existenční presupozice, s jakými jsme se setkali v předchozím příkladu, a faktické presupozice: např. pokud někdo řekne Jsem rád, že Petr přišel nebo Jsem rozhořčen, že Petr přišel, tak je v obou případech pravdou, že Petr přišel. Některá slova obsahují sémantické presupozice: když nějaký děj končí, předpokládáme, že měl i svůj začátek. Věta Opět jdeš pozdě naznačuje, že se to nestalo poprvé. Otázky Kdy/proč Peter přišel?{/I} vycházejí z předpokladu, že Petr přišel.

Pokud se vás kamarád zeptá: Chceš jít dnes se mnou do kina?, můžete jednoduše odpovědět ano nebo ne, ale často reagujeme takto: Super! Co dávají? nebo Zítra mám zkoušku či dokonce Nech mě na pokoji!. Z těchto odpovědí se dají jasně vyvodit závěry. V těchto případech jde o konverzační implikatury.

Principy efektivní komunikace

Základem úspěšné verbální komunikace je spolupráce mezi komunikačními partnery (interlokutory). H. P. Grice zformuloval základní principy a zásady účinné verbální komunikace. V rámci kooperačního principu rozlišuje zásadu kvantity (poskytnout rozsahem uspokojivou odpověď), zásadu kvality (podat pravdivé informace); zásadu vztahu (uvést relevantní informace) a zásadu způsobu (poskytnout jednoznačné informace).

Uplatňování principu zdvořilosti je pro úspěšnou komunikaci stejně důležité. Tento princip vypovídá o tom, že v komunikační situaci máme na zřeteli, jak je jiná osoba vnímána na veřejnosti. Zdvořilost se uplatňuje v pozdravech a oslovení, ve způsobech, které používáme na kladení otázek nebo vyjádření odmítnutí apod. Vyjádření zdvořilosti mezi komunikačními partnery ovlivňují i ​​rozdíly ve věku, pohlaví, společenském postavení, jakož i v míře důvěrnosti, proto může mít v různých kulturách velmi odlišné formy.

Výrazný rozdíl je i mezi formálním a neformálním vyjadřováním, čili mezi vykání a tykáním. V asijské kultuře je tento rozdíl mnohem složitější a přikládá se mu velký význam. Zanedbání zdvořilosti může urazit komunikačního partnera a spojuje se s rizikem, že se nedosáhne požadovaného komunikačního záměru.

Kompetence a návyky získané prostřednictvím kultury a jazyka jsou v každém společenství jiné, proto jsou v nich odlišné i komunikační implikatury a pravidla uplatňování zdvořilosti. Srozumitelná komunikace a otevřenost jsou v mezikulturním kontextu nezbytností. Mezikulturní pragmatika se zabývá zkoumáním těchto rozdílů a hledá strategie, které pomáhají tyto rozdíly překonávat.