Je v povaze lidí věci neustále přetvářet, čímž se věci zlepšují nebo zhoršují. Lidé dělají politické, technické a biologické zásahy, vytvářejí něco krásného nebo naopak, způsobují pohromy. Člověk přetváří i samotný jazyk, který poskytuje rozmanité pohledy na realitu a je základním prvkem společenské identity. Je to mocný nástroj a zároveň nástroj moci. I proto se kdysi politici, jazykovědci, filozofové a spisovatelé snažili sami řídit jazykové změny namísto toho, aby nechali jazyk svobodně se vyvíjet, potlačovali některé jazyky a potom zase další, regulovali pravopis nebo zaváděli eufemismy (zjemňující výrazy) namísto negativně vyznívajících pojmů. V 19. a 20. století byly v Evropě národní jazyky upřednostňované na úkor menšinových jazyků a někdy se z nich cíleně odstraňovala cizí slova.

Například maďarština nahradila latinismy a germanismy slovy domácího původu. Ve Francii Académie française (Francouzská akademie), která zodpovídá za normalizaci a standardizaci francouzského jazyka, se snaží bojovat proti průniku anglicismů a jejich běžnému používání. A na Islandu byli kdysi imigranti nuceni přizpůsobit tvary svých jmen podle germánského vzoru pro zažitou tvorbu patronym, které vznikají přidáním přípony -son (v případě syna) a -dóttir (v případě dcery) ke genitivnímu tvaru otcova jména. Je zřejmé, že literatura (jako i její nedostatek) ovlivňuje vývoj jazyka, protože živá literatura pomáhá jazyk definovat, měnit nebo normalizovat. Typickým příkladem je situace slovenštiny v 19. století, kdy existovaly tři konkurující si literární varianty jazyka. Moderní slovenský jazyk se vyvinul z jednoho z nich.

Problematika jazyka nezahrnuje jen výzkum slov, jejich významů a pravopisné reformy – jazyky se mohou stát i nástrojem politického nebo ideologického ovlivňování. Např. moderní hebrejština vznikla z biblické hebrejštiny a na její tvorbě se podíleli i Židé (přičemž prvky jazyka jidiš se vůbec nepoužily). Podobně i tzv. nová norština – nynorsk – představovala snahu o nezávislost Norska na Dánsku, byla vytvořena z venkovských dialektů namísto toho, aby se převzaly prvky dánského jazyka, který se používal v tehdejším hlavním městě Christiana (dnešní Oslo).

Interlingvistika se zabývá tvorbou jazyka a jazykovým plánováním, jakož i studiem jazykových aspektů mezikulturní jazykové komunikace. Počet pidžinů a kreolských jazyků vzrůstal v období po objevení Ameriky v důsledku expanze Evropanů, zotročování a osídlování tohoto území. Některé jazyky se standardizovaly, jiné se zjednodušily nebo vznikaly nové, které sloužily k mezinárodní komunikaci. Příkladem jsou pomocné jazyky auxlangs, např. svahilština ve východní Africe nebo brazilský pidžin Lingua Geral založený na tupijsko-guaraníjkých jazycích, který sloužil k dorozumívání ve smíšených manželstvích a využíval se i v oblasti obchodu v amazonské oblasti. Plánovaným zjednodušením jazyka vznikly jazyky jako Basic English, Interlingua nebo Latino sine flexione (zjednodušená forma latiny) a žargony se zjednodušenou gramatikou, ale bohatou terminologií, např. letecká angličtina. Umělé jazyky, které čerpají z prvků existujících jazyků, se nazývají aposteriorní. Jazyky, které se nepodobají žádnému lidskému jazyku a jsou vytvořeny na základě filozofických nebo uměleckých jazyků, přičemž využívají symboly, zvuky a podobně, se nazývají apriorní. Navzdory těžkým staletím plným nacionalistického jazykového plánování a potlačování menšinových jazyků vzniklo několik aposteriorních jazyků. Mezi nejznámější patří esperanto, které vzniklo v roce 1887. Jeho slovní zásoba a fonetický systém se inspirovaly románskými jazyky. Má pravidelnou gramatiku a slovní zásobu využívající v hojné míře afixální způsob tvorby slov. Esperanto se stalo plnohodnotným jazykem, čili funguje pro mnoho lidí jako rodný jazyk a také jako literární jazyk, přebírá slova z jiných jazyků a obohacuje se o neologismy, čímž brání dalšímu jazykovému plánování. Esperanto má proto méně společných rysů s plánovanými jazyky než například nová norština (nynorsk).

Existuje jen několik skutečně apriorních jazyků, které jsou výsledkem invence, hravosti a kreativity. Např. solresol zhudebňuje slabiky, které se mohou zpívat, pískat nebo je reprezentují barvy nebo znaky prstů. Na rozdíl od způsobu dorozumívání se na větší vzdálenost „pískáním“ na Kanárských ostrovech, solresol má plánovanou slovní zásobu.

Lidé vytvářejí i tzv. tajné jazyky s cílem zatajit komunikační obsah sdělení. Většina z nich jsou zakódované verze existujících jazyků, jako např. „jazyk zlodějů“ spisovatelky Astrid Lindgrenové, ale může jít i o apriorní jazyk vytvořený na takovém principu jako mystický jazyk Hildegardy z Bingenu Lingua Ignota, který používal latinskou gramatiku, ale měl vlastní nově vytvořená slova a písmena. Někteří tvůrci dokonce vytvářejí umělecké jazyky, tzv. artlangs, které jsou jakými průvodcem uměleckého díla. Patří mezi ně Tolkienovy jazyky elfů a trpaslíků, klingonština z filmu Star Trek, ale i jazyk Na'vi z filmu Avatar a dothraki z filmu Hra o trůny. Uvedené jazyky plní funkce běžných jazyků. Některé jazyky využívají aspekty formální logiky nebo filozofie, aby zachytily a kategorizovaly „pravdy“ lidských nebo všeobecných pojmů, např. Leibnitzův filozofický systém ze 17. století nebo moderní jazyky loglan a lojban.

Jazykové plánování se přímo dotýká i terminologie, kterou používají odborníci nejrůznějších vědních oblastí, jako například chemici, biologové, geologové, sociologové apod. Vědci shromažďují slova – termíny – která se snaží jednoznačně definovat a pracovat s nimi jako se stabilními jednotkami nepodléhajícími rychlým změnám. V některých oborech je terminologie doplněná vědeckou a odbornou gramatikou. Často uváděným příkladem jsou složené chemické názvy (v mnohých jazycích jde o nejdelší slova daného jazyka), výstižným příkladem je i medicínská latina, která má přesně definované výrazy nebo dokonce věty. Terminologické práce a encyklopedický přístup vědců 19. století inspiroval jazykovědce k tvorbě ontologií a tzv. WordNetů, které pojmy nedefinují, ale zachycují jejich významy pomocí klasifikace a zobrazení sémantických vztahů.